Vlasta Koubská: Zbyněk Kolář

Monografie o uměleckém odkazu jednoho z nejvýznamnějších českých scénografů druhé poloviny 20. století Zbyňka Koláře sleduje jeho celoživotní tvorbu, během níž vytvořil téměř čtyři stovky inscenací, především pro velké divadelní scény. Rozsah publikace činí téměř tři sta stran, bohatá obrazová příloha obsahuje kolem 340 kusů scénických návrhů, fotografií z inscenací a specifických obrazových scénářů, díky nimž lze do detailu sledovat vývoj, proměny a technické detaily scény během inscenace. Kniha se zabývá jednotlivými etapami Kolářovy práce a obsahuje úplný seznam jeho inscenací.

Divadelní kariéru zahájil Zbyněk Kolář ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kdy na jeho scénách byla nejvýraznější poetičnost či dokonce jakési impresivní vidění prostoru, vycházející zřejmě z jeho malířského školení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Aloise Fišárka. V této první etapě k nejvýraznějším inscenacím náležely například Faust a Markétka (1956), Krvavý soud (1957), Romeo a Julie (1957), Péleas a Mélisanda (1958). Od roku 1960 začal působit v Divadle Československé armády (pozdější Divadlo na Vinohradech). Zde spolu s režisérem Jaroslavem Dudkem uváděli především inscenace soudobých autorů, vytvořili spolu více než šedesát společných inscenací. K těm nejvýraznějším na začátku 60. let patřily inscenace Válka s mloky (1963), Julius Caesar (1963), Zámek (1964), Návštěva staré dámy (1964) nebo August August, august (1967). Všechny se staly legendárními jak z hlediska zcela nové dramaturgie, vycházející z uvolňování politické atmosféry v zemi, tak právě z hlediska nové role scénografie. Nezapomenutelné byly rovněž scénické výpravy pro soudobé opery Jána Cikkera Vzkříšení (1962) a Mister Scrooge (1963), Krakatit (1966) Václava Kašlíka nebo Řecké pašije (1967) Bohuslava Martinů. V těchto operách byla scénografie Z. Koláře natolik výrazná a originální, že sklidila úspěch nejen v našich a zahraničních divadlech, ale patřila promyšlenou symbolistní rovinou k vůbec nejvýznamnějším evropským operním scénografiím druhé poloviny 60. let.

Zbyněk Kolář se během 60. let stal vyhledávaným scénografem v zahraničí, pracoval především pro divadla v německy mluvících zemích s režiséry Václavem Kašlíkem, Františkem Miškou, Jaroslavem Dudkem, Václavem Hudečkem, Karlem Jernekem i proslulým Leopoldem Lindtbergem. Pro něj navrhl scény k inscenacím Strasti Bedřicha Velikého (1969), Aschmedai (1971), Věrný služebník svého pána (1972), Hoffmannovy povídky (1972), Živá Mrtvola (1973) a Krysař (1975). Inscenace Strasti Bedřicha Velikého byla natolik výrazná a originální, že za ni byl Kolář jako úplně první scénograf v historii vyznamenán Kainzovou medailí města Vídně.

Vedle jedinečného využití projekce fotografií a filmu Kolář pozoruhodně experimentoval v zahraničních divadlech s vyzvětšovanou rozpitou barevnou skvrnou, fascinace nahodilostí při prolínání barevných tónů stála v základu čtyř pozoruhodných inscenací Fausta (1968), Ze života hmyzu (1969), Všechno na zahradě (1971) a opery Kouzelné flétny (1973). Velké operní úspěchy v zahraničí byly spojeny zvláště s režisérem Václavem Kašlíkem. Připravili spolu například operu Carla Orffa s historickým námětem Agnes Bernauerová (1965), Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky (1967) v Mnichově, Mozartovu Kouzelnou flétnu v Krefeldu (1973), Dvořákova Jakobína v Curychu (1978) nebo Offenbachovy Hoffmannovy povídky v St. Gallenu (1980). Ve všech vynikala scénografie magickou atmosférou, vytvořenou za pomoci tylů, projekcí a zvláštního způsobu svícení.

V 80. letech vznikly inscenace, zdůrazňujících morální hodnoty tolik chybějící v Československu té doby. V Divadle Na zábradlí měla premiéru inscenace Bulgakovovy Svaté kabaly (1980), v níž se Kolář zcela odklonil od dosud uplatňované stylizované scénografie a pracoval v intencích proudu tzv. akční scénografie. V obrazovém principu inscenace Sviť, sviť, má hvězdo (1981) se inspiroval kramářskou písní a Chagallovými obrazy, v „taneční meditaci“ Labyrint (1985) využil mnohovýznamovost projekce plujících mraků.

Cílem Kolářovy scénické práce bylo především sloužit inscenačnímu celku. Snažil se respektovat autora textové či hudební předlohy a podpořit maximálně interpretační smysl celého dramatického díla. Využíval především projekci a nový způsob svícení na rozličné materiály a objekty, točnu, tahy, principy černého divadla, aby s jejich pomocí vytvořil na jevišti požadovanou atmosféru. Navázal na velmi výraznou symbolicko-expresivní tradici a jasnou znakovost meziválečné scénografie, výrazně zlyrizoval scénickou atmosféru a zvýraznil její magičnost. Čistota scénického znaku a jeho výrazná estetizace byla pro Zbyňka Koláře velmi důležitá. Ze všech jeho scén vyzařuje jakýsi vnitřní architektonický řád, spořádanost a disciplína. Přesně promyšlená funkčnost a vnitřní logika měly za cíl, aby inscenace fungovaly s ostatními složkami jako dobře fungující hodinový stroj. Kolář své návrhy vystavoval několikrát u nás i v zahraničí, na několika ročnících Pražského quadriennale získal ocenění. Jeho práce je nejvíce spjata s pražským Divadlem na Vinohradech.

Publikováno

27. 11. 2017

Staňte se dobrovolníkem

Dělejte, co vás baví a získejte při tom zkušenosti.

vše o dobrovolnictví

Přihlaste se k odběru newsletteru IDU

Přihlášením k odběru Newsletteru IDU vyjadřujete souhlas se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání newsletteru.