Nový rok otevře Teatrologická společnost přednáškou na téma socialistického realismu v české scénografii po roce 1948. Na konkrétních ukázkách ze sbírek Divadelního oddělení NM představí Libor Vodička tvorbu výtvarníků, kteří se s normami stalinistického propagandistického umění vyrovnávali různými způsoby. Pojmy „tváře“ a „masky“ pomáhají vystihnout osobní strategie umělců mezi tlakem doby a hledáním tvůrčí svobody.
Prosazování programu socialistického realismu v českém divadle po roce 1948 nebylo zdaleka jednoznačné. Normy stalinistického propagandistického umění, které meziválečná levicová avantgarda často odmítala, se staly závaznými až pod politickým tlakem nové orientace Československa na Sovětský svaz. Divadelní scénografie proto přijímala „sorelu“ opožděně a s různými strategiemi přizpůsobení.
Na konkrétních ukázkách ze sbírek Divadelního oddělení Národního muzea představí Libor Vodička tvorbu výtvarníků, kteří se s těmito normami vyrovnávali různými způsoby: od eklektického apologeta socialistického realismu Emanuela Famíry přes scénografické dílo Jana Sládka v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého až po Josefa Gabriela, Františka Tröstera, Václava Gottlieba či Jana Rajlicha. Pojmy „tváře“ a „masky“ tu pomáhají vystihnout osobní strategie umělců mezi tlakem doby a hledáním tvůrčí svobody. Výjimku dokládá příklad Karla Cmírala, jehož práce ukazuje snahu vybočit ze ždanovovských norem směrem k otevřenějšímu a satiričtějšímu výrazu.
Mgr. Libor Vodička, Ph.D., divadelní historik a dramaturg. Působí jako vedoucí Divadelního oddělení Národního muzea, kde mj. spravuje jako kurátor podsbírku scénografie. Zabývá se českým činoherním divadlem 20. století, českým dramatem a společensko-kulturními kontexty divadelního života.
