Zvukové nahrávky všech typů jsou nedílnou součástí našeho kulturního dědictví. V ČR – na rozdíl od zahraničí – nemáme žádnou instituci, která by byla pověřena se o toto dědictví starat systematicky jako o celek. O podobnou instituci usilujeme již přes sto let, jak dokládá monografie Archiv, který nebyl. Sto let pokusů o národní zvukový archiv. Institut umění – Divadelní ústav (IDU) byl proto pověřen ve spolupráci s Českou hudební radou (ČHR) poskytnout zázemí činnosti pracovní skupiny pro vznik Národního zvukového centra a péči o zvukové kulturní dědictví.
Současná situace péče o zvukové kulturní dědictví u nás může vést k nenahraditelným ztrátám památek: zvukové nosiče fyzicky trvale degradují a pokud nebudou včas objeveny a ošetřeny, příští generace si o jejich obsahu již maximálně jen něco přečtou.
Ministerstvo kultury ČR na žádost ČHR a odborníků z praxe proto v r. 2024 ustanovilo Pracovní skupinu pro přípravu koncepce Národního zvukového centra. Dopisem z 22.2.2024 č. j.: MK 16319/2024 SŽU zadalo úkol IDU „Ve spolupráci s Českou hudební radou poskytnout zázemí činnosti pracovní skupiny pro vznik Národního zvukového centra a péči o zvukové kulturní dědictví.“ Záměr vytvoření Národního zvukového centra byl plánovanou součástí Koncepce rozvoje knihoven 2021-27 Ministerstva kultury. Koordinací skupiny a komunikací s MK byla pověřena tajemnice ČHR.
Prvním úkolem bylo zmapovat situaci v oblasti stavu péče o zvukové sbírky. V ČR dosud neexistuje souhrnná databáze ani „zvukových“ institucí, ani sbírek. Nejde pouze o státní tzv. paměťové instituce, ale o řadu různých typů subjektů – největší a nejvýznamnější sbírka se např. nachází v Českém rozhlase, nenahraditelnou sbírku má také SUPRAPHON. Postupně je tedy třeba zjišťovat, kde máme největší problémy a kam je potřeba zaměřit prioritní pozornost.
Pracovní skupina na základě zadání IDU zpracovala vstupní analýzu, v jejímž rámci bylo zkoumáno 22 různých typů subjektů, včetně soukromých. Subjekty odpovídaly na 9 okruhů otázek, které byly poté doplňovány, vyhodnoceny a sumarizovány do výstupní zprávy. Jednalo se zejména o zjišťování velikosti a obsahu sbírek, stavu jejich zpracování a dostupnosti, fyzického stavu všech typů nosičů, řešených projektů, stavu digitalizace apod.
Z průzkumu vyplývá, že některé instituce si bohužel nejsou problémů dostatečně vědomy, nemají o svých zvukových sbírkách základní informace a zejména nemají odpovídající kapacity na potřebné činnosti. Nejvíce aktivit v péči o nahrávky vykazuje Národní muzeum, které jim věnuje zvýšenou pozornost soustavně od r. 2017 a to jak v rámci interního výzkumu, tak formou grantů.
Výsledky analýzy jsou dostupné péčí Odboru muzeí a galerií na webu MK ČR v sekci Zvukové kulturní dědictví https://mk.gov.cz/pece-o-zvukove-kulturni-dedictvi. Zde je dostupná řada dalších důležitých relevantních informací, včetně metodik, seznamu informačních zdrojů apod.
Pracovní skupina je složena z dobrovolných expertů a zatím nemá žádné institucionální zázemí a finanční prostředky pro rozvoj. Řešení situace je v jednání s Ministerstvem kultury. Vzhledem k důležitosti a neodkladnosti problému stárnutí nahrávek, nedostatku informací a péče o ně jde o úkol velmi významný, který by měl být závazně zahrnut jako úkol do připravované Státní kulturní politiky.
Péče o zvukové kulturní dědictví
