O vztazích kritiků s praktiky, kritiků s politiky i kritiků s kritiky / o kritickém myšlení, PR, skandálech a cenzuře.
Moderují Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo a Jana Machalická, vedoucí kulturní rubriky Lidových novin.
Beseda se uskuteční ve čtvrtek 22. listopadu 2018 v 15.00 hodin v Malém sále IDU, Celetná 17, Praha 1.
Účast přislíbili Miřenka Čechová, Viktorie Čermáková, Jiří Havelka, Jana Preková, Tomáš Procházka, S.d.Ch. a Petr Zelenka. Věříme, že přijdou např. i Ivan Acher, Michal Dočekal, Jan Frič, Martin Glaser či Martin Myšička.
„Výrok Jiřího Havelky byl prvotní inspirací k uspořádání této besedy. Vyslovil jej v dubnu v interview pro časopis Svět a divadlo. Protože s tématem rozhovoru, což bylo dokumentární divadlo, nesouvisel, vyjmuli jsme ho, ale už tehdy jsme začali mluvit o možnosti širší diskuze. Teď je tady,“ komentuje Karel Král.
Jiří Havelka: „Jsem přesvědčen, že divadelní kritika je jeden z nejspecifičtějších oborů lidské činnosti, jedinečné propojení tvořivého ducha a kritického myšlení, bytostně lidského a abstraktně filozofického poznání. Je to dáno už tím, že si divadlo nemůžete vzít domů a několikrát si ho přečíst, přeskakovat stránky, pustit si na videu, zastavovat, vracet, zkoumat z různých stran, načíst si nějaká nová fakta a znovu si ho pustit. Tím, že divadlo můžete jedině zažít s ostatními živými lidmi v hledišti i na jevišti, nemůže se divadelní kritika oprostit od emocionálního, psychologického, intelektuálního, estetického a především etického úhlu pohledu. Tak jako je komplexní divadelní zážitek, musí být komplexní i jeho recepce. Být dobrým divadelním kritikem znamená být divákem, ale zároveň mít schopnost nahlédnout z odstupu nejen své vlastní „diváctví“, tedy podstatu dialogu, který ve mně dění na jevišti vyvolává, ale také „diváctví“ okolních diváků. Vnímat jeviště i hlediště najednou. A nejen jednou. Být schopen ponořit se v tok přítomnosti, a přitom abstrahovat situace v kontextu doby, extrahovat racionálně téma, ale zároveň se nechat unášet proudem komunikace, protože posuzovat divadlo znamená především posuzovat komunikační potenciál, nejen dokonalost orchestrace jevištních komponentů. Být intelektuální, ale také čistě empatický, být „laický“ i „odborný“ ve stejné chvíli, propojit vyšší kognitivní funkce se zcela spontánní reakcí nejstarších částí mozku. Vlastně to vyžaduje zvláštní druh schizofrenie. A pak je tu ona odpovědnost. Odpovědnost za spolutvorbu divadelního zážitku. A to v případě divadelní reflexe vyžaduje schopnost odstupu od sebe sama, od vlastního způsobu myšlení, od svých limitů, od svých světonázorů, výchovy, mindráků, od svých sociálních bublin, od osobních vztahových nánosů s tvůrci, zkrátka od všeho, co si sebou do divadla přináším. A to není lehký úkol, protože souvisí s mírou dospělosti, s mírou sebepoznání, se stupněm integrity vlastní osobnosti. A pak je tu samozřejmě odpovědnost za petrifikaci něčeho principiálně efemérního. Odpovědnost za zanechání stopy přítomnosti pro budoucnost. Hrozně mi na české divadelní scéně chybí dialog tvůrců a odborné veřejnosti, který přesahuje trapnou platformu „hysterický a ješitný umělec“ versus „zakomplexovaný a frustrovaný kritik.“
