Historie budovy

Institut umění – Divadelní ústav sídlí v barokním Manhartském paláci v Celetné ulici v Praze. Celetná ulice na Královské cestě patřila už od středověku k frekventovaným staroměstským spojnicím. Pražský místopisec Jaroslav Schaller v roce 1796 píše, že svůj název doslala od slova „clo“, které se tu ještě v patnáctém století vybíralo. Dnešní pragensisté vesměs soudí jinak. Ulici daly jméno „calty“ – německy Zelten – pletené housky, později se tak říkalo také koláčům a plackám. V první polovině našeho století v této poměrně úzké ulici jezdila tramvaj a v její části u Prašné brány působily podnikatelky s vlastním tělem, což ulici na pověsti nepřidalo.

Budova Manhartský (také Menhartovského) domu se pyšní raně barokní, dvoubarevnou fasádou. Levým portálem se prochází do nádvoří, které krášlí dvě barokní plastiky. Uprostřed stojí pískovcová kopie jedné sochy z proslulého souboru Matyáše Bernarda Brauna Ctností a Nectností v Kuksu – Lehkomyslnost. Byla sem umístěna začátkem osmdesátých let. Pod schodištěm se nachází dřevěná práce z poloviny 18. století, sousoší Herkules s lvem. Pravděpodobně jej vytvořil sochař a řezbář pozdního baroka Lazar Widmann.

Složitý stavební vývoj budovy zanechal stopy gotické i renesanční. Celý komplex vznikl spojením domů v Celetné a Štupartské. Do nynější barokní podoby byl upraven otcem a synem Kaňkovými okolo roku 1700, v první polovině 18. století pak provedl ještě některé další úpravy F. M. Kaňka.

V roce 1706 se dům stává majetkem přísedícího lenního a korunního soudu hraběte Jana Bedřicha Manharta, po němž dům nese jméno. Manhart některé prostory vyhradil veřejným plesům a produkcím. Za několik roků však zemřel a jeho vdova začala pronajímat sál v poschodí západní části objektu kočovným hereckým společnostem. V roce 1717 se tam chodilo na produkce skupiny Johanna France Seppeho. O rok později tu působil pan Bonne se svými létajícími muži a italskými a anglickými provazolezci. Potom tu nějaký čas hostovali němečtí komedianti principála Jindřicha Bruniuse, v roce 1723 pak commedia dell´arte Tommasa Ristoriho společně s Němcem Markem Maldtmannem. Jiný principál – F. A. Defrain zde o šest let později se svou grupou německých komediantů uvedl „Nejctihodnější životní historii a slavnou mučednickou smrt svatého Václava„.

Divadelní představení, produkce a koncerty se tu konaly až do roku 1736. Šest let předtím vdova Manhartová, unavená hlučným domem, dům prodala za dvacet tisíc Františku Mikuláši, svobodnému pánu z Klarsteina a na Horce. Ten se divadelních společností po čase zbavil. Na jeho objednávku proslulý pražský malíř – freskař Jan Petr Molitor, který pod touto střechou s rodinou také bydlel, vytvořil po roce 1730 nástěnné malby. V roce 1752 dům získali piaristé, kteří zde otevřeli svou pražskou kolej, kterou vedl s titulem „praefekta“ český učenec, obrozenecký historik Gelasius Dobner.

Piaristé Manhartský dům po letech v roce 1780 prodali hedvábníku Janu Václavu Sacherovi. Nový majitel v domě zřídil manufakturu hedvábných tkanin. V prvním a druhém poschodí vytvořil spojovací chodby, čímž ovšem zmenšil některé místnosti. Ve stejné době býval v přízemí také obchod s koloniálním zbožím. Po novém vlastníkovi získal dům dočasně i další jméno – Sacherův.

Budova prošla na konci sedmdesátých let rozsáhlou rekonstrukcí a byla upravena především pro účely Divadelního ústavu, který zde sídlí dodnes a navázal tak na divadelní tradice těchto míst. Manhartský palác je kulturní památkou zapsanou od r. 1958 na národní seznam památek.